INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato norská odpověď na VELVET REVOLVER byla pro mne od prvního poslechu příjemným překvapením. Kapela SPAN byla založena na sklonku roku 2002 a album „Mass Distraction“ je jejím debutovým dílkem. Nestává se příliš často, že skupina nováčků, jako jsou právě SPAN, vydá své první album hned u major labelu. A tak jsem tedy byl zvědav, co nutilo manažery Universalu k podepsání smlouvy s prakticky úplně neznámou kapelou, která za sebou neměla ani jedno album, na kontě má pouze zhruba 2 roky existence a navíc nehraje žádný z dnes letících stylů. Poněvadž znám kvalitativní úroveň některých bleskově vytažených souborů, držel jsem se od počátku v hodnocení při zemi a s komisním odstupem se vydal na první ochutnávku této nadějné rock´n rollové pouti.
Album „Mass Distraction“ je plné kvalitních hardrockových skladeb, přičemž většina je vystavěna na zemitých bluesových základech. Občas se objeví lehký názvuk punku nebo lépe řečeno: jeho rockovějšího bratříčka – dirty street rocku. Hutné kytarové riffy a hlas, ne úplně nepodobný Scottu Weilandovi a snad možná někdy i Eddiemu Vedderovi, zas připomenou dávno odumřelou vlnu kapel ze Seattlu. Ve své podstatě je však „Mass Distraction“ přirozeným a pravdivým rockovým albem, ve kterém není místo na laciné pózy a honění se za trendy. Opravdový srdnatý rock od SPAN plný upřímnosti mě neuvěřitelně potěšil, zvláště nyní, v době, kdy se téměř každý snaží být co nejvíc „in“ a pro rychlý úspěch neváhá naskočit na vlnu právě vyzdvihovaného stylu. Album obsahuje několik znamenitých rockerských hymen s vypjatými refrény jako např. „Don´t Think The Way They Do“, „On My Way Down“, „Wildflower“ nebo „Stay As You Are“. Nechybí ani povedená balada „Missing In Stereo“. Vrcholem alba je však pro mne píseň „Peaceful“, která svou náladou připomíná nejlepší momenty raných PEARL JAM. Ve skladbě „Papa“ se zas dostáváme blíže k syrovému boogie bostonských AEROSMITH. Vliv punkrocku je nejvíc patrný v rychlé vypalovačce „Baby´s Come Back“.
Rozhodně příjemné album, které si na nic nehraje, překonalo veškerá má očekávání a i po opětovných posleších nekleslo do pomyslného oblaku mlhavé průměrnosti. Hlavně v této době, kdy se trendy mění téměř každou sezónu, oceňuji příchod nové, mladé a neokoukané kapely s právověrným hardrockovým vyzněním a ještě tak sebejistě a od srdce prezentovaným, jako je tomu v případě SPAN. Úpřimně se těším na druhé album.
Rozhodně příjemné album, které si na nic nehraje, překonalo veškerá má očekávání a i po opětovných posleších nekleslo do pomyslného oblaku mlhavé průměrnosti.
7,5 / 10
Jarle Bernhoft
- kytara a vokály
Joff Nilsen
- kytara
Wes Stavnes
- basa
Fredrick Wallumrod
- bicí
1. Found
2. Don´t Think The Way They Do
3. Peaceful
4. Papa
5. Stay As You Are
6. Missing In Stereo
7. On My Way Down
8. Buckle Under Pressure
9. Baby´s Come Back
10. Wildflower
11. When She Stares
Mass Distraction (2004)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Island Records / Universal Music
Stopáž: 45:00
Také mě velice toto album překvapilo. už dřív sem se snažil sehnat jiná alba ale jak se tak koukám tak sem to dělal zbytečně
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.